Mikrovlné přenosy

V pásmu nad 100 MHz se můžou elektromagnetické vlny šířit už přímočaře. Dá se tedy už soustředit všechnu jejich energii do docela úzce směrovaného paprsku, ale vyžaduje to použít na obou stranách směrové, parabolické antény, které navíc budou nasměrovány na sebe. Může být nepříjemným problémem při různých povětrnostních změnách. Naopak úzké směrové šíření v mikrovlnném pásmu snižuje problémy s vzájemným rušením a přeslechem jednotlivých přenosů. Úzce nasměrované mikrovlny mohou cestovat na docela dlouhé vzdálenosti, ale jenom s přímou viditelností. V praxi jsou mikrovlnné přenosy limitovány terénními překážkami i zakřivením země. Když je nutné překonat pomocí mikrovlnných přenosů delší vzdálenosti, je nutností vybudovat retranslační stanice ve vhodných vzdálenostech a po dvojicích na přímou viditelnost. Prakticky to bývají maximálně desítky kilometrů mezi sousedními stanicemi. Pomocí těchto retranslačních stanic je ale možné vybudovat celkem laciné, výkonné a rychlé přenosové trasy i na delší vzdálenosti. Přenosy v mikrovlnném spektru nemusí být řešeny jenom úzce směrově, a tím pádem použitelné jenom mezi statickými přijímači a vysílači, které musí být na sebe přesně nasměrovány. Antény základnových stanic mohou být vyřešeny i tak, aby pokryly celé své okolí nebo jenom jeho  část, a umožnily druhým vzájemně komunikujícím stranám pohyb v rámci území a svého dosahu.  Tímto způsobem jsou v podstatě řešeny dnešní mobilní komunikace typu GSM. Ty se musí také vyrovnat s tím, že mají jenom určitou, dílčí část spektra, které můžou svým uživatelům přidělovat, aby se jejich přenosy vzájemně nerušily. Z toho důvodu byly vyvinuty různé techniky hospodaření s přidělenými částmi spektra, z nichž asi nejznámější je tzv. buňkový princip fungování.